Škrkavka Toxocara vitulorum (syn. Neoascaris vitulorum) parazituje v zažívacím traktu bovidů po celém světě. Nejčastějšími hostiteli jsou skot a buvoli, dále zebu a velmi zřídka kozy a ovce. Infekce škrkavkami jsou známé zejména z tropických a subtropických oblastí, avšak v posledních letech se stále častěji objevují případy výskytu mimo tropy, např. v Anglii, Belgii, Rumunsku, Japonsku, Austrálii, Kanadě a USA. Toxokaróza skotu patří mezi ekonomicky významná onemocnění. T. vitulorum infikuje jedince v mladém věku, významně snižuje produkci a často způsobuje úhyn infikovaných zvířat. Díky obrovské produkci škrkavčích vajíček v trusu, jejich odolnosti vůči vnějšímu prostředí a neúčinnosti některých anthelmintik proti nedospělým červům patří toxokaróza ke komplikovaným infekcím ve stádě. Ostatní druhy škrkavek rodu Toxocara jsou původci onemocnění u člověka, které může mít závažné následky pro jeho zdraví. Jedná se o somatickou migraci larev škrkavek, které se mohou dostat do očí či mozku. Migrace larev T. vitulorum nebyla u člověka potvrzena, avšak somatická migrace byla potvrzena u experimentálně infikovaných zvířat.
Toxocara vitulorum patří do řádu škrkavek - Ascaridida. Parazit má unikátní životní cyklus, který je zásadní k pochopení šíření a cirkulace ve stádech. Patentní infekce (= aktivní infekce, čili období kdy škrkavky produkují vajíčka) se vyskytuje pouze u mladých zvířat. Po dosažení věku cca šesti měsíců dospělí červi ve střevě umírají, jsou vyloučeni a mladá zvířata se stávají rezistentními k infekci v pozdějším věku. Dospělí nápadně velcí červi (samice měří 15–40 cm a samci 10–27 cm) s průsvitným a měkkým povrchem těla parazitují v tenkém střevě, kde vylučují vajíčka, která odcházejí v trusu mladých zvířat do vnějšího prostředí. Vajíčka jsou široce-oválná s nerovným povrchem o velikosti 60 až 120 μm. Díky své silné stěně jsou vajíčka odolná ve vnějším prostředí. Jejich přežívání ve vnějším prostředí závisí na klimatických podmínkách, experimentální studie dokládají až více než dva roky přežívání (Belgie). Dospělí přežvýkavci pozřou vajíčka s infekční larvou (od 15 dní po vyloučení) spolu s potravou, dojde k uvolnění larev a následné migraci přes orgány hostitele. Larvální vývoj u dospělého skotu a buvolů je zastaven ve stadiu larev třetího stadia v takzvané hypobióze, kdy se larvy kumulují v tkáních. U gravidních zvířat tyto L3 larvy těsně před porodem putují do mléčné žlázy a po porodu jsou vylučovány v kolostru a v mléce. Larvy mohou přetrvávat v hostitelských tkáních matky po dobu nejméně dvou březostí. U telat pozřené larvy putují orgány - dostávají se do střeva, z něj do jater, plic, průdušnice, jícnu a jako dospělci se usazují v tenkém střevě. Předpokládá se, že larvy mohou z matky rovněž přecházet na telata přes placentu.
Klinické projevy souvisí s velkým počtem dospělých červů T. vitulorum v tenkém střevě. Nejzávažnější projevy z ekonomického hlediska jsou ztráta hmotnosti/nízký váhový přírůstek a úhyn infikovaných telat. Mezi klinické příznaky patří průjem, kolika, plynatost, zácpa, anorexie, dehydratace, přítomnost tuku ve stolici, zápach dechu, ztráta hmotnosti, nízká hladina proteinů v krvi, ekzém kůže a ztráta lesku srsti. Při pitvách byly popsány hemoragické enteritidy, pneumonie, pleurální a perikardiální výpotky, střevní obstrukce, intususcepce a perforace tenkého střeva, část těchto změn souvisí s migrací larev přes tkáně.
Průběh infekce je být závažnější v situacích, kdy je spojen se špatným výživným stavem. Ten může naopak nastat díky nechutenství při velkém množství červů ve střevě. Infikovaná telata mohou mít pouze poloviční váhu oproti zvířatům neinfikovaným. Po odčervení se váhový přírůstek dostává na úroveň zdravých zvířat, často však již nedojde ke kompenzaci váhové ztráty, která nastala během infekce.
Pomocí mikroskopického vyšetření trusu se diagnostikují silnostěnná vajíčka, která jsou přítomna nejčastěji u 4-6 týdnů starých telat. Někdy jsou přítomny dospělé, téměř průhledné škrkavky přímo na vyloučeném trusu. Zvýšený titr protilátek u samic těsně před porodem může indikovat risk prenatální infekce plodu. Z praktického hlediska je významné, že telata v kritickém věku v podstatě nikdo nevyšetřuje.
Infikovaná telata vylučují do prostředí obrovské množství odolných vajíček a jejich odhalení a léčba je klíčová pro snižování kontaminaci prostředí vajíčky. K terapii infekcí u telat se používá zejména preparáty s pyrantelem nebo levamisolem. Léčba jedinou dávkou pyrantelu podaná telatům ve věku 14 až 21 dní zaručuje až 97% účinnost proti dospělým i nedospělým škrkavkám. Jiná testovaná antihelmintika (albendazol, fenbendazol, oxfendazol, febantel, mebendazol) měla nižší účinnost (<90%) a byla často neúčinná proti nedospělým stádiím škrkavek. Podání ivermektinu, doramektinu a moxidektinu telatům subkutánně vykazovalo 100% účinnosti při redukci počtu vyloučených vajíček, avšak účinnost v boji proti nedospělým stádiím není známá. Významnou součástí boje se škrkavkami je odčervení jalovic určených k reprodukci a dospělých chovných krav preparáty působícími proti hypobiotickým larvám škrkavek. Zabrání se tak přímo přenosu škrkavek z matek na telata.
Přestože výskyt škrkavek není doposud hlášen z území České republiky, existuje velká pravděpodobnost zavlečení a následného šíření. S infekcí T. vitulorum je třeba počítat i při běžné diagnostice. S ohledem na výše uvedené specifické rysy vývoje je možné, že infekce unikají pozornosti. Významné je zejména parazitologické vyšetřování trusu telat. Vysoká plodnost dospělých červů a následná kontaminace pastvin vajíčky komplikují terapii ve stádech, kde se parazit vyskytne. Díky dlouhému přežívání vajíček ve vnějším prostředí, přežívání larev v tkáních a následnému laktogenní přenosu je životní cyklus T. vitulorum nezávislý na klimatických vlivech. Skutečně významným faktorem je fakt, že infekce nelze běžnými postupy detekovat u dospělých zvířat a riziko zavlečení importem do stáda je velké.